Římskokatolická farnost
ZBOROVICE
Římskokatolická farnost
ZBOROVICE
end
přejít na základní stránku
Sv. Bartoloměj  -  patron farnosti
syn oráče, uzdravoval nemocné a posedlé…
NAROZEN: 1. století, Galilea, Israel
ZEMŘEL: 1. století, Armenia
PATRON: koželuhů, řezníků, pekařů, obuvníků, lovců kožešin, proti nervovým chorobám, třesu, kožním nemocem.
ATRIBUTY: bílý plášť, kniha, svitek, prapor, nůž na sdírání kůže, stažená kůže přes ruku; 
SVÁTEK:  24. srpna
ŽIVOTOPIS

O Bartoloměji nemáme žádné informace zásadního významu. Jeho jméno se nachází vždy a pouze ve zmíněných seznamech Dvanácti apoštolů a sám není aktérem žádného příběhu. Tradičně je však ztotožňován s Natanaelem (toto jméno znamená „Bůh dal“). Natanael pocházel z Kány (srov. J 21,2), a je tedy možné, že byl svědkem velkého „znamení“, které tam Ježíš vyjevil (srov. J 2,1-11). Ztotožnění obou postav je pravděpodobně motivováno skutečností, že tento Natanael ve scéně o povolání, podle Janova evangelia, stojí vedle Filipa, to znamená na místě, které v seznamech apoštolů uváděných v ostatních evangeliích patří právě Bartolomějovi. Tomuto Natanaelovi Filip sdělil, že našel „toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci. Je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta.“ (J 1,45). Natanael, jak víme, mu odpověděl s nemalou podjatostí: „Může z Nazareta vzejít něco dobrého?“ (J 1,46a). Toto odmítnutí má pro nás svůj význam. Vyplývá z něho totiž, že podle židovských očekávání Mesiáš nemohl pocházet z tak zapadlé vsi, jakou byl právě Nazaret (viz též J 7,42). Současně však vyzdvihuje svobodu Boha, který překvapuje naše očekávání, když se nechává nalézt právě tam, kde bychom se ho nenadáli. Z druhé strany víme, že Ježíš ve skutečnosti nebyl přímo „z Nazareta“, ale že se narodil v Betlémě (srov. Mt 2,1; Lk 2,4). Natanaelova námitka byla tudíž neopodstatněná, protože se zakládala, jak se nezřídka děje, na neúplné informaci. Událost s Natanaelem nám poskytuje námět k další úvaze: v našem vztahu k Ježíši se nemáme spokojovat pouze se slovy. Filip ve své odpovědi adresuje Natanaelovi důležitou výzvu: „Pojď a podívej se!“ (J 1,46b). Naše poznání Ježíše potřebuje především živou zkušenost, svědectví jiných je zajisté důležité, poněvadž celý náš křesťanský život většinou začíná zprávou, která se k nám dostává prostřednictvím jednoho či více svědků. Potom však musíme sami navázat osobní, vnitřní a hluboký vztah k Ježíši; podobně jako Samaritáni poté, co slyšeli svědectví své krajanky, kterou Ježíš potkal u Jákobovy studny, chtěli mluvit přímo s Ježíšem a po tomto rozhovoru ženě řekli: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“ (J 4,42).


Vraťme se ke scéně o povolání, kde evangelista pojednává o tom, jak Ježíš, když spatřil přicházet Natanaela, řekl: „To je pravý Izraelita, v kterém není lsti“ (J 1,47). Jde o chválu, jež odkazuje na text Žalmu: „Šťastný je člověk… v jehož duši není klamu“ (Ž 32,2), a jež v Natanaelovi vzbudí zvědavost, takže s údivem odpoví: „Odkud mne znáš?“ (J 1,48a) Ježíšova odpověď není jasně srozumitelná: „Viděl jsem tě dříve, než Tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem.“ (J 1,48b). Dodnes je těžké dobrat se přesného smyslu těchto posledních slov. Podle odborníků je vzhledem k tomu, že fíkovník bývá zmiňován jako strom, pod nímž sedávali znalci Zákona, četli Bibli a vykládali ji, možné, že se jedná o narážku na činnost tohoto druhu, které se Natanael věnoval ve chvíli svého povolání. Ať už je to jakkoli, to nejdůležitější z janovského vyprávění je průzračné vyznání víry, jež učinil Natanael: „Mistře, ty jsi Boží syn, ty jsi král Izraele“ (J 1,49). Třebaže nedosahuje intenzity Tomášova vyznání, kterým se končí Janovo evangelium: „Pán můj a Bůh můj!“ (J 20,28), Natanaelovo vyznání je jakýmsi úvodem celého čtvrtého evangelia. Jeho prostřednictvím je učiněn první důležitý krok na cestě přilnutí k Ježíšovi. Natanaelova slova vynášejí na světlo dvojí doplňující rozměr Ježíšovy identity: je uznán jak ve svém výjimečném vztahu k Bohu Otci, jehož je jednorozeným Synem, tak také ve vztahu k Izraelskému lidu, za jehož krále je označen, jak to očekávanému Mesiáši přísluší. Nikdy nesmíme ztratit ze zřetele ani jednu, ani druhou z těchto složek, protože vyznáváme-li pouze Ježíšovu nebeskou dimenzi, můžeme se dopustit toho, že z něj učiníme éterickou a prchavou bytost; a naopak, uznáme-li pouze jeho konkrétní historickou existenci, přehlížíme jeho božskou dimenzi, která jej určuje a je s ním neodmyslitelně spjata. O následném apoštolském působení Bartoloměje-Natanaela nemáme přesné zprávy. Podle informace, kterou ve čtvrtém století zaznamenal historik Eusebius, jistý Pantaenus prý našel doklady o Bartolomějově přítomnosti dokonce až v Indii (srov. Hist. eccl. V,10,3). V pozdější, středověké tradici se vžilo vyprávění o jeho smrti stažením z kůže, jež se pak stalo velmi populárním. Stačí pomyslet na známou scénu z Posledního soudu v Sixtinské kapli, ve které Michelangelo zobrazil Bartoloměje, jak drží v levé ruce vlastní kůži, na níž umělec zanechal svůj autoportrét. Bartolomějovy relikvie jsou uchovávány zde v Římě, v jemu zasvěceném kostele na Tiberském ostrově, kam je prý v roce 983 převezl německý císař Ota III. Závěrem můžeme říci, že postava Bartoloměje i přes skrovnost informací, které o něm máme, stojí i nadále před námi, aby nám sdělila, že přilnutí k Ježíšovi může být prožíváno a projevováno i bez konání senzačních skutků. Mimořádným je a zůstává sám Ježíš, jemuž je každý z nás povolán zasvětit svůj život i svou smrt. (Benedikt XVI.,
Generální audience, 4.10.2006)


MODLITBA


Bože, upevni naši víru, abychom byli upřímně oddáni Tvému Synu jako svatý Bartoloměj, a na přímluvu tohoto apoštola dej, ať se Tvá církev stane pro všechny národy znamením a nástrojem spásy. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen